Digitální technologie mohou podle vás za odcizení ve vztazích, špatné zdraví, mohou být prostředkem pro šikanu i zdrojem závislosti. Dosud jsem si myslela, že pomohly rozvoji lidstva, teď mi přijde, že jej spíš ničí.
Nechceme říkat, že technologie jsou dobré nebo špatné, spíš chceme poukázat na to, že mají i odvrácenou stranu. Digitalizace je všude a je velmi mocná. Dříve jsem pracovala v pedagogicko-psychologické poradně a vím, jak jsou rodiče vůči technologiím zranitelní. Jsou neustále masírovaní tím, jak jsou dobré pro děti, jak rozvíjí jejich schopnosti, paměť a pozornost. Ale málokdy berou v potaz to, že mají i stinné stránky.
Na jedné straně jsou děti, jež technologie využívají odmalička k zábavě, na druhé jsou dospělí, kteří je používají dennodenně při práci. Kdo je podle vás nejohroženější skupinou digitálního zahlcení?
Nejohroženější jsou zcela určitě děti, protože nemají ještě vytvořenou osobnost a vůli. V dětství se tvoří jejich názory, vztahy, učí se komunikovat, učí se vnímat svět. Ve chvíli, kdy jej vnímají pouze virtuálně, rozvíjí se pouze jedna malá část jejich já. Zatímco v živých vztazích se vytváří úplně jiná část jejich osobnosti, mozku, těla. Ještě dnešní puberťáci zažili svět, kdy internet nebyl zas tak běžný a doma byl třeba jenom jeden stolní počítač. Ale co se stane s generací dětí, které vyrůstají s tabletem v ruce? To nikdo nevíme, neexistují na to zatím žádné studie a výzkumy. Ale ohrožené jsou všechny věkové kategorie, například i lidé v důchodovém věku.
Co je podle vás nejhorší na tom, když rodiče dají dítěti do ruky tablet proto, aby se samo zabavilo?
U dětí do tří let je na tom nejhorší to, že když tráví příliš mnoho času na tabletu nebo mobilu, jsou okrádány o tělesný rozvoj. Navíc u malých dětí úzce souvisí rozvoj tělesný s tím duševním. Tím, že prozkoumávají svět, ohmatávají věci, všechno strkají do pusy a tak dále, se rozvíjí i jejich mozek. Dítě se potřebuje hlavně hýbat – běhat, rozvíjet hrubou a jemnou motoriku. Ve chvíli, kdy se to neděje, brzdí se kognitivní rozvoj dítěte.
Další oblastí jsou sociální vztahy a komunikace. Pokud má dítě málo reálného kontaktu s blízkými, tak se ochuzuje o celou škálu dalších věcí. Kromě toho je dítě schopno vnímat emoce pouze přímočaře, když mu s úsměvem řeknete, ty mě štveš, vnímá ten úsměv. Stejné je to i u virtuálních obličejů a emotikonů, pokud nevnímá člověka napřímo, může být zmatené z toho, jak s ním druhý komunikuje.