Jak jste se dozvěděl o tématu digitální demence?
Na jednom semináři jsme diskutovali o různých dopadech, které mají média, sociální sítě a zejména moderní počítačové hry na osobnost člověka. O dopadu digitálních technologií a zejména o vlivu počítačových her jsem vyprávěl z vlastní zkušenosti. V minulosti i nyní jsem patologický nadšenec počítačových her. Myslím si, že člověk, který trpí závislostí na počítačových hrách a je si toho vědomý, může o tomto problému říct více než někdo, kdo o tom zatím pouze četl, může totiž u lidí, kteří závislostí trpí, rozsvítit poutavou reklamu s nápisem: „Možná mám problém i já.“
Jaké bylo Vaše první seznámení se světem počítačů?
První zkušenost s počítačem jsem měl ve 12ti letech. Vzhledem k tomu, že jsme byli s bratrem velmi zvědavé děti, byl pro nás počítač velkou záhadou a předmětem pro objevování, i když jsme si v té době ještě většinu času hráli venku s ostatními dětmi.
A co první hra?
Jednou večer se nám počítač se porouchal, a tak máma zavolala místního opraváře, a ten se nás zeptal, jestli nechceme zkusit jednu počítačovou hru. Najednou už pro nás počítač nebyl jen krabicí s pěti funkcemi, ale dlouhodobý zdroj zábavy. Máma nám čas strávený na počítači omezovala na jednu hodinu denně. Nicméně čím jsme byli starší, tím se čas prodlužoval. Máma nám dokonce brávala síťový kabel, když šla do práce, aby si mohla být jistá tím, že nic nehrajeme. To však pro nás, kreativní děti, nebyl problém, který bychom nevyřešili propůjčením napájecího kabele od kamaráda.
Jak se tedy začala rozvíjet Vaše závislost?
Napadá mě zarážející paradox. Kreativitou, díky které jsme byli schopni překonávat máminy překážky, jsem se připravil o kreativitu ve škole, kde jsem měl postupem času problém řešit složité úkoly. Základní školu jsem skončil s dvojkami. V té době jsem trávil hraním her asi 4 hodiny denně. Zlom přišel vstupem na střední školu, protože jsem začal bydlet na internátě. To byl po instalaci mé první hry druhý krok k mojí postupující závislosti na počítačových hrách.
Co se změnilo vstupem na gymnázium?
Když jsem byl ještě na základní škole, rodiče mě nutili učit se, a když byli doma, tak mi též omezovali přístup k počítači. Na intru jsem však byl volný a jediné, čím jsem byl v hraní her limitovaný, byla škola. Už jsem neměl žádné jiné aktivity. Takto jsem se dostal od čtyř k deseti hodinám hraní a někdy i déle.
Do smíchu vám však zřejmě příliš nebylo. Kam až Vaše závislost došla?
Jediná věc, na které mi záleželo, byla, aby se mi konečně podařilo zlepšit Svatý meč z úrovně + 8 na + 9. Když jsem měl ve hře dobré výsledky a dařilo se mi, měl jsem dobrou náladu. Když se mi však něco nepodařilo, bylo to znát i na mojí náladě, která se střídala každou chvíli. Od štěstí po depresi. Od přátelského chování k nesmírné agresivitě. Lze říci, že pro moje dny byly charakteristické dvě věci – mizérie, a ještě větší mizérie. Ve škole se mi též příliš nedařilo. V třetím ročníku jsem musel absolvovat reparát z matematiky. Můj mozek se jednoduše vypnul. Ze čtrnáctiletého chlapce, který byl jako jediný ze třídy schopen vypočítat vzdálenost země od slunce, jsem se proměnil v osmnáctiletého chlapa, který není schopen vypočítat jednoduchou kvadratickou rovnici.
Všimnul jste si nějakých změn ve svém myšlení?
Zažil jsem pocit, jako by se mi logické myšlení naprosto vygumovalo z hlavy. Důsledky mého hraní však nebyly jen psychické. V sedmnácti letech jsem musel podstoupit nebezpečnou operaci páteře, což byl následek úplné absence fyzické námahy a času tráveného sedavou činností. Kromě toho jsem si úplně zničil zrak. To mě však od hraní neodradilo, protože jsem to bral jako součást mého i tak mizerného života.
Co vztahy s kamarády, první lásky?
Nikdy jsem kolem sebe nepotřeboval hodně lidí, více méně jsem je ignoroval. A s prvními zkušenostmi s dívkami začal můj konečný pád na dno. Projevila se u mě ještě jedna věc. Ztratil jsem schopnost vžít se do jiných lidí. Nebyl jsem schopný u ostatních rozpoznat emoce. Ne že bych nebyl schopen vůbec nic cítit, právě naopak, toužil jsem po tom, aby mě měl někdo rád a zajímal se o mě. Já sám jsem však lidem nerozuměl. Chyběla mi klíčová schopnost, to, co dělá člověka člověkem. Schopnost, která nás odlišuje od mechanických krámů.
Kdy jste se rozhodl se svým problémem něco dělat?
Po neúspěšných snahách navázat hlubší vztah jsem se ocitl na úplném dně. V té chvíli jsem si uvědomil, že mám vážný problém. Nikomu jsem o tom neřekl, ale rozhodnul jsem se vyhledat psychologickou pomoc a začal se léčit. V posledním ročníku střední školy jsem se dal dohromady a odmaturoval jsem. Bylo málo věcí, které jsem měl rád a hodně věcí, které jsem v reálném světě nesnášel. Když jsem se dostal na vysokou školu, poznal jsem nové lidi a měl jsem možnost začít znovu.
Počítače prý však mohou dětem v hodně směrech prospět, a proto se zavádí čím dál více do škol…
Lidé nejsou stroje. To zřejmě uniká těm, kteří jsou zodpovědní za náš vzdělávací systém. Divím se, že navzdory tomu, že jsou v každé třídě inteligentní tabule a tablety, mají děti stále horší studijní výsledky. Kde je chyba? Problém vidím v tom, že školy žáky neučí, pouze jim vtloukají do hlav hotové informace. Neprobírají učivo do hloubky, neučí žáky přemýšlet. Myslím si, že počítač dokáže spoustu věcí ulehčit, ale život nám neulehčí. Ptám se sám sebe, jak to, že jsme technologicky stále vyspělejší, a přitom se společnost propadá na stále hlubší morální dno. Zásluhu na tom má dle mého to, že lidé nepřemýšlí, nýbrž hledají tutoriál života na internetu.
Dotýká se Vás to nějak osobně?
Bojím se, že jsme vzdělávání dětí přeměnili na miliardový byznys. Při chůzi po městě, když vidím děti se smartphony v ruce nebo před shlédnutím večerních zpráv, jejichž reportáž velebí zavedení tabletů do mateřských škol, se mi dělá špatně. Je pozoruhodné, že v době, ve které existuje celá řada vědeckých studií zkoumajících negativní vliv digitálních médií na člověka, se již batolatům dávají do rukou tablety. Za znak dobré školy se považuje technické vybavení, nikoli metody či obsah výuky. Dali jsme snad počítače do třídy jako symbol moudrosti, které by naše děti měly dosáhnout?
Rozhovor v nezkrácené verzi si můžete přečíst: Denis Ďurica_Digitalni demence.