Kyberšikana, jak ji poznám a jak mohu dětem pomoct ji zvládnout

Šikana je starý, dobře známý problém, který v dnešní digitální době nabral doslova virální rozměr. Video, na němž je dítě v zahanbující situaci, často natočené mimo jeho vědomí, se po umístění na internet šíří jako virus. Dopady na oběť kyberšikany jsou tak umocněné velkým počtem diváků a mnohem více bolestné než šikana tváří v tvář.

Podle šetření Univerzity Palackého v Olomouci z roku 2014 se s kyberšikanou setkalo každé druhé dítě, tato čísla ale zahrnují i případy, kdy dětem v posledním půl roce přišel spam. Reálné odhady mluví o 36% dětí, kterých se kyberšikana skutečně týká.

O šikaně mluvíme ve chvíli, kdy je cílem ublížit druhému. A to prostřednictvím vydírání, ztrapňování, obtěžování, ohrožování nebo zastrašování. V případě kyberšikany se jedná zejména o  natáčení na mobil, vytváření falešných profilů, krádež identity a její zneužití, posílání obtěžujících nebo zastrašujících zpráv,  kyberstalking nebo pomlouvání v online prostředí. Pro děti je online svět a offline svět propojený a to, co zažívají v jednom, se automaticky odráží v druhém. Nebezpečí kyberšinany tkví v tom, že může snadno přejít do šikany v reálném světě. 

Jaký je rozdíl oproti tradiční šikaně?

Byť se může zdát, že kyberšikana je zcela jiná než tradiční šikana, není tomu zcela tak. Stále tu máme zachovanou triádu “účastníků” šikany:  agresor- oběť- publikum.  Navíc kyberšikana často fyzickou šikanou začíná nebo jí může končit. Zásadní rozdíl, který na síti nabývá nového rozměru, vězí právě v publiku,. Při fyzické šikaně, která se odehrává typicky ve škole či blízko školy, má velikost publika jasně určenou hranici – většinou jde o spolužáky. U kyberšikany je počet diváků mnohonásobně vyšší. 

Při face-to-face šikaně oběť ví, že je jí ubližováno na konkrétním místě (např. třída školy) a v určitém čase. Po škole může najít bezpečí doma nebo v zájmovém kroužku. Kyberšikana tyto hranice překračuje. Agresor může útočit, když je dítě doma v posteli nebo na cestě do školy., 

Mění se také typický agresor. Díky anonymitě virtuálního světa nejsou jedinci tolik zatížení společenskými rolemi, svými fyzickými nedostatky nebo psychickými bloky. Agresorem se tak může stát jedinec, který by tváří v tvář neobstál. Nezřídka jde o kompenzaci osobních nedostatků na síti a vybíjení frustrace plynoucí z pocitu, že nejsem mimo svět online dost dobrý. 

Důležitý je faktor opakování. Pro šikanu je typické, že se akt ublížení opakuje a zvyšuje se jeho intenzita. Když však někdo uveřejní video ponižující druhého člověka jednorázově, jedná se o šikanu? Ano, protože v online světě se šikana opakuje i bez přičinění původního pachatele, novými “agresory” jsou ti, kteří video nebo fotku šíří dále. V kybersvětě je velmi obtížné ponižující obsah navždy odstranit.

Jak ji poznám u svého dítěte? 

Obecně platí, že se dá kyberšikana snadněji zakrýt. Děti nemají roztrhaná trička nebo šrámy na těle. Signálem by měla být pro rodiče jakákoliv změna chování dítěte. Všímejte si projevů jako je zhoršení prospěchu, změna vzhledu, záškoláctví, uzavírání se před světem, špatné usínání, noční můry, smutná nálada nebo opakované bolesti hlavy a břicha. 

Ne každá fotka nebo trapné video poukazuje na šikanu.Pro posouzení šikany je důležité jednat okamžitě, citlivě a znát kontext. Zásadní je pohled dětí. Ty si v rámci experimentování  se svou identitou potřebují vyzkoušet řadu zkušeností a třeba pošťuchování může být jednou z nich.  

Vaše dítě nemusí být jen oběť

Mějte na paměti, že se Vaše dítě může stát také agresorem. Děti jednoduše nejsou sto odhadnout důsledky svého chování na síti. Nezřídka se tak může původně nešťastný vtip v online prostředí zvrtnout a dotyčného poškodit. 

Buďte svým dětem oporou

Děti, které se stanou obětí kyberšikany se velmi často obávají svěřit. Dítě, které se stane obětí kyberšikany, se stydí, obává se, že bude vypadat jako “slaboch”. Děti se též obávají svěřit ze strachu, že jim rodiče zakáží mobil a především proto, že nedůvěřují schopnosti rodiče porozumět, co se v online světě děje.

Kam se můžete obrátit 

Autor: Mgr. Zuzana Pavelcová

Článek byl publikován v měsíčníku S dětmi v Praze ve vydání 3/2019.